Václav Klaus nařídil zastavit trestní stíhání tunelářů započatá před rokem 2005. Nestíhatelnost závažných majetkových zločinů je před Ústavním soudem. Politici a právníci se nemůžou shodnout, co se bude dít, pokud Ústavní soud abolici zruší. Názor, že nejde nic dělat, nesdílím. Naopak si myslím, že platné právo dává dostatečné prostředky, jak v takovém případě postupovat, aby se tuneláři, jejichž trestní stíhání prezident zastavil, dlouho z nakradeného majetku neradovali a aby tento majetek mohl být vrácen poškozeným.
Tuneláři, jejichž trestní stíhání prezident republiky zastavil, protože údajně trvalo moc dlouho, ještě nemají úplně tak vyhráno.Klaus, Wikimedia Commons
Především si uvědomme jednu věc: Tím, že prezident nařídí zastavit trestní stíhání, není nijak stanoveno, že se trestný čin stal nebo nestal. Odpověď na tuto otázku může v demokratickém státě podávat pouze nezávislý soud. Nařízení zastavit trestní stíhání (abolice) znamená pouze nestíhatelnost obviněných, nikoliv však zánik trestnosti.
Co dva právníci, tři právní názory
Abolice je výlučně procesněprávní institut - to znamená, že jen brání orgánům činým v trestním řízení v postupu, ale nijak se nedotýká samotné právní povinnosti pachatele nepáchat trestné činy a oprávnění státu pachatele potrestat, pokud se jich dopustí (tomu říkáme trestní odpovědnost neboli trestnost). Už z Ústavy vyplývá, že prezident pouze nařizuje zastavení trestního stíhání, nemůže však nařídit zánik viny. Abolice je upravena výlučně v procesněprávních předpisech (trestním řádu) a Ústava, ani žádný trestní zákon abolici jako důvod zániku trestní odpovědnosti nestanoví. Navíc trestní řád umožňuje, aby se na žádost obviněného pokračovalo v trestním stíhání, jistě tedy není relevantní konstrukce, že by abolicí trestnost zanikla, neboť pak by musela při souhlasu obviněného znovu vzniknout, což je v rozporu se základními zásadami trestního práva hmotného. K tomuto výkladu se přiklání i kolektiv autorů kolem soudce Ústavního soudu profesora Jana Musila, který sepsal učebnici trestního práva procesního.
Jiný názor má jiný kolektiv učitelů trestního práva na Karlově Univerzitě, kteří abolici považují za hmotněprávní institut. Toto pojetí vychází podle mého soudu z již zrušeného trestního zákona z roku 1961, podle jehož výkladu abolicí zanikla společenská nebezpečnost činu, tedy jeden z obecných znaků skutkové podstaty podle tehdejšího práva (materiální). Platný trestní zákoník, kterým se abolice stejně jako všechny úkony prezidenta republiky musí řídit, však obsahuje pouze formální vymezení trestných činů. Posouzení společenské škodlivosti se týká jen uplatňování trestní odpovědnosti orgány činnými v trestním řízení. Žádné ustanovení, na základě něhož by trestnost abolicí zanikala, platný trestní zákoník neobsahuje, tudíž názor o hmotněprávní povaze abolice je neopodstatněný.
Zastavená trestní stíhání budou obnovena
Z těchto důvodů mám za to, že pokud by Ústavní soud zrušil čl. 2 amnestie prezidenta republiky, jak to navrhuje skupina 30 senátorů, překážka trestnímu stíhání by odpadla. Nebyla by ani porušena zásada obnovení trestnosti, neboť podle platných zákonů trestnost nikdy nezanikla, pouze se obviněný stal dočasně nestíhatelným. Amnestie by se v případě zrušení čl. 2 stala spravedlivou vůči poškozeným, neboť by nezmařila obětem trestné činnosti odškonění, jak to ostatně již dnes platí u zbylých dvou forem amnestie (agraciace a rehabilitace). Z trvání trestnosti a z faktu, že rozhodnutí prezidenta republiky není zákonem, lze učinit závěr, že zrušení abolice kvůli protiústavnosti porušuje zákaz trestní retroaktivity.
Jen na okraj uvádím svůj názor, že soudce je podle čl. 95 odst. 2 Ústavy oprávněn posoudit soulad vyhlášené amnestie se zákonem a mezinárodní smlouvou a pokud ji považuje za protiústavní, tak ji neaplikovat. Soud naopak podle mého soudu není oprávněn jiný právní předpis než zákon předložit Ústavnímu soudu, jak se stalo v případě fotbalového bose Chvalovského, neboť zákon ani Ústava soudu takové oprávnění nepřiznávají. Takový návrh by měl být odmítnut jako podaný někým zjevně neoprávněným (§ 224 odst. 5 tresního řádu se týká zákona, nikoliv jiného právního předpisu).
Pokud by Ústavní soud skutečně zrušil abolici, objevila by se nová skutečnost, která nebyla při zastavení trestního řízení známa (totiž že rozhodnutí prezidenta nařídit zastavení trestního řízení je nezákonné a protiústavní). Tudíž by odpadla zákonná překážka, podle níž nelze obnovit trestní řízení, neboť abolice by se na pachatele dále nevztahovala. To nás vede k optimistickému a uspokojivému závěru:
Respektováním platného práva dospíváme k tomu, co vyplývá z práva přirozeného, že trestní stíhání mají být v případě zrušení abolice obnovena a pachatelé musí vrátit majetek těm, které o něj trestnou činností připravili.
