Prezident Klaus porušuje zákon o svobodném přístupu k informacím

Václav Klaus a jeho pohůnci z Kanceláře prezidenta republiky zcela nepokrytě porušují zákon o svobodném přístupu k informacím. Pokud jde o prezidenta republiky, takové vědomé a hrubé porušování ústavních práv občanů na přístup k informacím zcela ospravedlňuje požadavek na podání ústavní žaloby pro velezradu.

Václav Klaun. Prezident, který stojí mimo Českou republiku a její zákony.

V naší zemi se vytvořil dvojí systém. Když na stanici I. P. Pavlova v Praze přecházíte mimo přechod, tak vás může pokutovat policie a dokonce to i dělá. Když s přáteli večer pijete víno v parku, je to důvod, aby vás policie legitimovala a vyslýchala. Když ale jde o porušování zákonů ze strany úřadů jako je Kancelář prezidenta republiky nebo ministerstvo financí, aktivita policie a jiných orgánů zamrzá a končí.

Měří se dvojím metrem: Patricijové na Hradě si mohou dělat za veřejné peníze, co se jim zlíbí, se zárukou beztrestnosti. My plebejci se můžeme za vlastní peníze leda soudit a na spravedlivý rozsudek čekáme roky.

Klaus odmítá poskytnout informace

Zákon o svobodném přístupu k informacím je jednou z mála protivah k tomuto nepoměru. Všechny státní orgány musí podle něho poskytovat informace týkající se jejich působnosti. Prezident republiky je taky orgán, takže zákon dopadá i na něho. V tom je ale právě ten háček, protože prezident Klaus si pro nás připravil další komický kousek a hraje si na absolutistického monarchu.

Poslal jsem na záčátku ledna na Kancelář prezidenta republiky svou žádost o informace. Chtěl jsem vědět, kdo se podílel na přípravě amnestie a kdo o ní věděl předem. Odpověď z Hradu byla překvapivá: Autorem amnestie je prezident republiky a rozsudky si najděte na Internetu. Kancelář, která má roční rozpočet 100 milionů korun, se ani nenamáhala odpovědět na položené otázky, odpoveď pravděpodobně smíchala s nějakou jinou žádostí a napsala mi, že prezident nebude nikomu nic zdůvodňovat. Na podané odvolání poslala úplně stejnou odpověď.

Moje žádost o informace sice nebyla vyřízena, za to mi Ladislav Jakl poslal osobní dopis, ve kterém mi vyčítá, že pracovnice v Kanceláři prezidenta republiky musí pracovat přes čas, aby vyřídili žádosti o informace. Škoda, že nestrávil ty dvě hodiny psaním soukromého dopisu, který odeslal za státní peníze, tím, že by mou žádost o informace poctivě vyřídil.

Prezidentův tajemník Jakl a jeho kancléř Weigl pak vesele jako prezidentovi pohůnci nezákonná rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace podepisují. Bohužel ani je se v našem systému patrně nepodaří za zneužívání pravomoci postavit před soud.

Postavit Klause před soud

Všichni jsme už mohli vědět, kdo amnestii napsal, kdo se na ní podílel a kdo o ní věděl předem – kdyby Hrad dodržoval zákony. Místo toho lze tvrzení prezidentské kanceláře, že informace neexistují, parafrázovat, že přišel zásah shůry a Václav Klaus z čista jasna právní dokument nadiktoval sekretářce.

Nezbylo mi tudíž, než podat na prezidenta republiky žalobu. Nejvyšší správní soud, který je jednou z mála institucí, kde zákon o svobodném přístupu sami dodržují, v předchozích rozhodnutích dovodil, že žalovaným má být přímo prezident republiky. Obsah mojí žaloby byl proto jednoduchý, ať soud rozhodnutí zruší a nařídí prezidentu republiky informace poskytnout.

A jak to dopadne? Jiná moje žaloba kvůli utajování dat z privatizace na ministra financí leží u Městského soudu v Praze už 2 roky (viz zde). Privatizace byla stejně jako sanace bank hodně špinavá věc a je zkrátka moc vlivných lidí, kterým by zveřejnění nevyhovalo. Ať už zveřejnění podrobných dat o vládou sanovaných úvěrech (kauza ČKA), tak informace o osobách zainteresovaných na amnestii.

V tomto případě se obávám, že se soud začne žalobou zabývat, až když nebude vůbec žádná možnost informace získat. Soudní řízení jsou natolik dlouhá, že už nikdo ani vážně neuvažuje o tom, že by právo bylo vymahatelné. Pro ministra spravedlnosti Blažka (ODS) je zdá se důležitější otázka, jak zatočit s internetovými diskutéry.

Využijme proto tuto příležitost aspoň k tomu, abychom nespravedlnost popsali a nesouhlas veřejně vyjádřili, dokud můžeme. Žaloba kvůli protizákonnému odpírání informací o insitucích, které z našich daní sami financujeme, je – když už nic jiného – krokem principiálním.