Tunel s názvem „státní norma“

Stovky tisíc podnikatelů, studentů, učitelů musí podle zákona dodržovat státní technické normy. Stát je zaplatil, uložil lidem povinnost je dodržovat a lidé si je zas a znovu musí kupovat za částky významně převyšující náklady kopie. Chceš znát státní technickou normu? Zaplať!

Kopii technické normy si nezhotovíte ani v knihovně, ani na úřadě. Podle zdravého selského rozumu by měly být státní technické normy co nejdostupnější. Ve skutečnosti je lze získat a kopírovat jen s povolením státu.VŠB

V čem je problém? Zákon zakazuje šíření technických norem, které jsou placeny z veřejných prostředků, bez povolení příslušného úřadu. Podle platných zákonů však mají být některé normy veřejně bezplatně dostupné. Příslušný veřejný úřad, který má strašně dlouhé jméno (Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví), vyžaduje za kopírování poplatek a omezuje možností tisku elektronické verze, pokud nezaplatíte další peníze.

Zajímaly mě dva konkrétní příklady:

• Techické normy ve stavebnictví
  Za prvé jsem požádal podle zákona o svobodném přístupu k informacím o technické normy, které mají být volně dostupné. Platný stavební zákon obsahuje ustanovení, že všechny závazné technické normy v oblasti stavebnictví musí být bezplatně dostupné. Každý architekt a stavební inženýr je vázán při své práci obrovským počtem norem, které musí dodržet, aby byla stavba bezpečná. Tyto normy jsou sice závazné a mají být bezplatně k dispozici, ale skutečnost je jiná. Nikde na Internetu kolekci technických norem ve stavebnictví nenajdete. Ministerstvo průmyslu a obchodu dokonce tvrdí, že taková norma je pouze jedna. Požádal jsem o pomoc Českou komoru architektů a dostalo se mi ujištění, že závazných technických norem ve stavebnictví je celá řada. Mým cílem je dosáhnout zveřejnění těchto technických norem.
• Technické normy citování literatury
  Za druhé jsem požádal o technickou normu, která upravuje způsob citování publikací v seznamu použité literatury. Pokud jste někdy psali bakalářskou nebo diplomovou práci, tak ji určitě znáte. Tato norma předepisuje, že se příjmení autorů píší velkými písmeny, jméno a název knihy se při citování odděluje tečkou a další veledůležité věci, bez kterých nelze diplomovou práci obhájit. Zkontroloval jsem si, že tuto normu vytvořil za peníze ze státního rozpočtu Český normalizační institut a není tedy žádný důvod, abych za ní teď musel platit, bez ní bych diplomovou práci neobhájil. Přesto po mně úřad požaduje, abych úhradu zaplatil a normu si koupil. Mým cílem je, aby tato norma byla veřejně bezplatně dostupná v souladu s ústavně zaručeným právem na informace. 

Tvorbu norem platí z části stát a z části uživatelé

Úřad to zdůvodňuje tím, že současný systém prostě vyžaduje placení za technické normy, protože to je napsáno v zákoně. Současný systém funguje tak, že vytvoření částečně zaplatí stát z rozpočtu úřadu a částečně je hrazeno z peněz vybraných za prodej jiných norem jejich uživatelům, případně z prostředků toho, kdo o vytvoření normy požádal.

Podívejme se na konkrétní data, která mi úřad poskytl: 

Položka	Online	Offline	Celkem

Zdroj dat: Informace poskytnuté ÚNMZ v reakci na žádost podle zákona č. 106/1999 Sb.

Z výše uvedených údajů vyplývají následující závěry:

• České technické normy jsou z významné části placeny státem.
  Státní příspěvek se na financování státních norem podílí více jak třetinou. Zbytek příjmů tvoří poplatky vybrané od jednotlivých uživatelů (v tabulce nejsou zahrnuty příjmy od osob požadujících vytvoření normy), převážně z placení za normy v elektronické podobě.
• Příjmy určené na státní normy podstatně převyšují náklady.
  Je otázkou, co se s těmito penězi děje, ale patrně jsou použity na financování úředního aparátu, který v úřadu pracuje, případně do investic. Je jasné, že úřad si svou působnost, která spočívá v přeprodávání informací vyrobených za státní peníze, vzít nenechá.

Zákaz šíření technických norem

Celý tento systém financování technických norem může fungovat pouze za předpokladu, že úřady mají na šíření technických norem monopol. Jinak by si nikdo normy nekupoval a prostě by si je stáhl z Internetu. Jde o princip velmi neobvyklý, neboť normy a pravidla jsou ve vyspělých demokraciích zpravidla bezplatně dostupné každému, kdo podle nich má postupovat. Tím spíše uvedené platí, když je jejich tvorba placena ve značné míře z veřejných prostředků.

Přesto je na principu monopolu postaven platný zákon o technických standardech [1]. Zákonem byla zavedena elektronická, avšak stále výrazně zpoplatněná distribuce technických norem. Jak bývá typické, o zákonu neproběhla žádná rozprava, neboť byl údajně „technicistní novelou.“ Byl schválen v jediném čtení hlasy ČSSD, ODS, KSČM a SZ.

Tento zákon výslovně stanoví, že české technické normy nebo jejich části vydané na jakémkoliv nosiči smějí být rozmnožovány a rozšiřovány jen se souhlasem ÚNMZ. Výjimkou je pouze případ, kdy je věc upravena jiným právním předpisem, jako je výše zmíněný stavební zákon. Zajímalo mě, kde se v českém právu objevila taková anomálie a zeptal jsem se úřadu, zda existují mezinárodní závazky, které Českou republiku nutí bránit šíření norem.

Členství v mezinárodních technických organizacích

Podle ÚNMZ vyplývá zákaz šíření technických norem bez povolení úřadu z povinností České republiky jako člena evropských normalizačních organizací CEN (Evropský výbor pro normalizaci) a CENELEC (Evropský výbor pro normalizaci v elektronice), v případě mezinárodních norem pak z povinností člena mezinárodní organizace ISO (Mezinárodní organizace pro normalizaci) a IEC (Mezinárodní elektrotechnická komise).

Tyto organizace jsou zpravidla občanská sdružení registrovaná v některém zahraničním státě, jejichž členem se český Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví stal (jak se úřad bez právní subjektivity může stát členem sdružení, necháváme stranou). 

Problém je v copyrightu

Všechny dokumenty upravující členství v těchto organizacích jsem si vyžádal a vyšlo najevo, že organizace opírají zákaz šíření technických norem o copyright, který údajně mají na vytvořené technické normy. Například organizace CENELEC si podle uzavřené smlouvy [2] nárokuje copyright podle belgického práva na všechny výsledky své činnosti.

Smlouva CENELEC stanoví, že členové sdružení nezveřejní žádnou publikaci bezplatně bez zvláštního souhlasu příslušného orgánu CENELEC. Tato smlouva však nijak neváže občany České republiky, kteří ji nepodepsali a povinnost se jí řídit nevyplývá ani z žádného zákona. Relevantní je pouze zákaz obsažený v zákoně, který by mohl být klidně vypuštěn.

Copyrightový nárok je podle českého práva zcela nesmyslný. Norma totiž spadá zpravidla mezi tzv. úřední díla. Podle autorského zákona je úředním dílem právní předpis, rozhodnutí, veřejná listina, úřední dokumentace úředního díla a jiná obdobná díla, kde je veřejný zájem na vyloučení z ochrany. Mezi úřední díla patří též i technické normy, které typicky stanoví závazné povinnosti, přinejmenším pokud jde o normy původně vytvořené úřadem s použitím veřejných prostředků.

Do budoucna lze tedy jedině doporučit, aby zákaz šíření byl zrušen, protože tomu nebrání žádné mezinárodní závazky a úřady nás pouze tahají za nos, aby vytáhli další peníze z živnostníků a podnikatelů nejen ve stavebnictví, ze studentů a učitelů a všech dalších, kdo mají povinnost normy dodržovat. Právo na informace je všem občanům zaručeno Listinou základních práv a samoúčelné vydělávání peněz státním úřadem nespadá mezi žádný z důvodů, ze kterých lze právo na informace okleštit (veřejná bezpečnost, ochrana zdraví a morálky a práv jiných občanů apod.).

Autor kandiduje v parlamentních volbách 2013 v Praze za Českou pirátskou stranu. Piráti v programu požadují volnou dostupnost všech technických norem.

[1] § 5 odst. 8 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky
[2] čl. 4.3 smlouvy CENELEC o využívání práv ze dne 19. 8. 2013. Nejde o mezinárodní smlouvu ve smyslu mezistátní dohody podle mezinárodního práva veřejného, nýbrž o klasický soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem.