Vysoké školy dostávají z rozpočtu České republiky více jak 20 miliard ročně. Když jsem se jich však zeptal, kolik dávají svým TOP manažerům, žádná z vysokých škol mi požadovanou informaci neposkytla. Vysoké školy, které si tak často stěžují na neprůhlednost ministerstva školství, tak mají kvůli neprůhlednosti samy máslo na hlavě.
Svobodný přístup k informacím je jedním ze základních principů demokratické společnosti
V Česku už totiž více jak deset let platí zákon o svobodném přístupu k informacím. Podle něho musí veřejné instituce poskytovat občanům informace. Realita je ale často jinde. Proto jsem se rozhodl na téma povinné zveřejňování informací psát diplomovou práci na Právnické fakultě UK v Praze, kde pátým rokem studuji.
Pro účely práce jsem oslovil 26 veřejných vysokých škol. Požádal jsem je o poskytnutí informace o tom, kolik dostali z veřejných rozpočtů v roce 2011 rektor, prorektoři, kvestor, kancléř a další členové TOP managementu.
Jak si tedy jednotlivé vysoké školy vedly? 18 vydalo rozhodnutí o odepření informace, 3 prodloužily lhůtu pro odpověď, jedna požádala o zaplacení úhrady za zjištění informací ve výši 1600 Kč (Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně), 4 veřejné vysoké školy vůbec neodpověděly. O mém odvolání nyní rozhoduje ministerstvo školství.
Veřejné vysoké školy argumentovaly tím, že informace o platech nemohou poskytnout, protože to zakazuje zákon o ochraně osobních údajů. Skutečností však je, že zákon o ochraně osobních údajů poskytnutí informací na základě zvláštního zákona nezakazuje. Zákon o svobodném přístupu naopak tuto situaci výslovně upravuje ve prospěch informování o příjemcích veřejných prostředků.
V odpovědích, které mi zaslaly veřejné vysoké školy, se vyskytla řada pozoruhodných tvrzení:
- Univerzita v Hradci se uvádí, že mzda vedoucích představitelů je placena ze státního rozpočtu, což údajně vůbec nejsou veřejné prostředky (Stanislav Klik, kvestor).
- Na technické univerzitě v Liberci hrozí nebezpečí, že by tyto informace byly zneužity tím, že by byly „zpřístupněny takovéhoto údaje neurčenému okruhu osob, čímž by došlo k podstatnému a
nepřiměřenému zásahu do práva na ochranu soukromého a osobního života subjektu údajů.“ (Vladimír Stach, kvestor). Ano, zpřístupnění neurčenému okruhu osob je jaksi podstatou poskytování informací, přičemž není jasné, jak veřejnost platu zasáhne do soukromí nebo intimní sféry managementu. - Na Ostravské univerzitě v Ostravě kvestorka Jana Poloková udělala „test proporcionality“, jestli je důležitější zájem na ochraně vedoucích představitelů před zveřejněním platu nebo přístup k informacím. Šlo o její vlastní plat a kupodivu rozhodla (bez bližšího odůvodnění), že se zveřejňovat nebude. Takový „test proporcionality“ je vskutku legrační, ale něco se do odůvodnění napsat muselo.
- Nakonec nejzábavnější byla argumentace na Jihočeské univerzitě, kde údajně nemohou poskytnout informace bez souhlasu vedoucích představitelů, kterých se týkají. Protože však bývalá rektorka už zemřela, nelze poskytnout informaci, která se týká jejího platu. (Hana Kropáčková, kvestorka) Na mrtvé se však ochrana osobních údajů vůbec nevztahuje!
Pikantní je to, že některých z těchto vysokých škol mají dokonce i vlastní právnickou fakultu.
Zákon o svobodném přístupu k informacím sleduje následující logiku: Když dostávají veřejné vysoké školy peníze z veřejných rozpočtů, měly by také o příjemcích těchto prostředků poskytovat základní osobní údaje. (Díky tomuto ustanovení lze také zveřejňovat informace o podnikatelích, kteří jsou příjemci dotací, o mimořádných odměnách apod. Ustanovení se nevztahuje jen na sociální dávky, daňové věci a podobné případy.) Smyslem zákona je zajistit veřejnou kontrolu nad nakládáním s veřejnými prostředky.
Zákon přitom již přispěl v řadě případů k odhalení nehospodárnosti. Případ zveřejňování platů a odměn vyřešil Nejvyšší správní soud v roce 2011 ve sporu Luďka Maděry a statutárního města Zlín. Město tehdy příznivci Pirátů odmítlo poskytnout informace o mimořádných odměnách vedoucího IT oddělení. Soud dal Maděrovi za pravdu a město muselo informace poskytnout, jinak by se vystavilo hrozbě exekuce.
Nerad bych, aby moje diplomová práce skončila žalobou a exekucí vysokých škol. V takovém případě by však škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím musel dotyčný úředník nahradit vysoké škole ze svého. Pokud se mi nakonec povede školy přimět k poskytnutí informací, budou je muset také do 15 dnů od poskytnutí zveřejnit na svých internetových stránkách.
Přes jasné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou úřady velmi vytrvalé v odpírání informací, které mají ze zákona povinnost na žádost poskytnout. Věřím, že moje diplomová práce přispěje k tomu, aby se informování veřejnosti (nejen) vysokými školami zlepšilo.
